Shut The Fuck Up

Tak už ani nevim, jak to je dlouho, co sem viděl sochora naposled. Rozhodně to bude dost přes rok. Když sem se dneska probudil čekala na mě na icq lol zpráva od oaka. Řek sem mu ať to trošku rozepíše a tady máte jeho výtvor (díky mu za něj):

"Sedíme si tak s Vobřikem na pokoji a zuřivě píšeme bakalářku, oba sluchátka na uších a posloucháme svoje oblíbený beaty(vobřik nějaký jazzový rádio, ve kterým hrajou písničky jak z nějakýho erotickýho filmu po půlnoci na nově), když v tom se v kolejním rozhlase na chodbě ozve: "Student Sochor..." V mžiku oka (:D) mi prolítlo hlavou "hehe, to je vtipný, ten kluk se jmenuje Sochor, stejně jako naše poděbradská legenda". Co ale následovalo, se dá těžko slovy popsat. "David ať se dostaví na vrátnici!". David! Ten člověk se jměnuje David! What are the odds!! :D. Vyschlo mi v hrdle a zvýšila se mi tepová frekvence aspoň o polovinu.S naprosto vážným výrazem jsem se podíval na Vobřika, kterej si samozřejmě žádnýho hlášení přes svoje erotic-style rádobyjazz náhodný songy z netrádia ani nevšiml. Musel ale podvědomě vytušit co se děje. Ta síla poděbradské legendy se šiřila jako nárazová vlna z atomovky a zasáhla každého, kdo se s Dejvem někdy dostal do kontaktu. Jakub se na mě otočil a naše pohledy se střetly zrovna ve chvíli, kdy kolejbába opakovala hlášení: "Opakuji! Student Sochor David, ať se okamžitě dostaví na vrátnici!". Těžko popisovat co se stalo potom. Takhle překvapený a nadšený výrazy v obličeji jsme měli naposled když nám bylo 10 a rozbalili sme vysněný lego pod stromečkem. Okamžitě jsem vzal telefon s foťákem a rychlochůzí s Jakubem upaloval na vrátnici vykempit si toho, jenž se honosí jménem legendy. Přišli jsme na vrátnici a tam nikdo. Začli jsme hrát nenápadný a dělat, že si prohlížíme telefonní seznam, nebo se dívame, co za nový dobroty přibylo v kolejním automatu na žrádlo, aby se nás ty plesnivý kolejbabky nezačli ptát, jestli něco potřebujem. Čekání na pana S se zdálo věčností, přestože trvalo pouhých pár minut. Kolejbáby se zdáli být taky dost netrpělivý, protože ho vyhlásili ještě jednou. Po čele mi začaly týct krůpěje potu a opět se mi rozbušilo srdce v očekávání nejvzrušícího zážitku za poslední minimálně půlrok. Pak přišel. Nečekaně, rychle. Okamžitě, bez jakéhokoliv přemýšlení, jako lidé, co skočí do rybníka někoho zachránit před utonutím jsem vykročil a začal dělat, že mě zajímá, co mi přišlo za poštu a postavil se pár metrů vedle toho frajera. Vytáhl jsem mobil a třesoucí se rukou jsem vyfotil jmenovce hrdiny. Síla toho jména mě však drtila neskutečným způsobem a tak jsem vzal nohy na ramena a srabácky se vrátil do svého kolejního brlohu. Při odchodu jsem slyšel jak se kolejbáby Dejva ptaj, jestli je opravdu pan Sochor. Řekl, jsem si, že tomuhle rozumím, taky jsem tomu pořád nemohl uvěřit. Pak jsem slyšel něco o ztracené peněžence a když jsem se vrátil na pokoj, kolejbáby vyhlašovali nějakou holku, ať se urychleně dostaví na vrátnici. Asi to byla ta, co našla dejvovi tu jeho ztracenou peněženku. Je vidět, že člověk s tímhle jménem má na všechno svoje lidi. Na pokoji jsem si ovšem začal vše v hlavě přehrávat. Opravdu se ten člověk jmenoval Sochor? Nebyla to jen iluze, jen potřeba být na blízku tak legendární bytosti, která svými doteky ušpiní vše(hlavně svoje tričko), přestože má naprosto čisté ruce? Potkám někdy znovu brněnského jmenovce slavné poděbradské legendy? Zkontroloval jsem fotku na svém mobilu a opravdu tam byla. Měl jsem tedy i praktický důkaz. Ovšem stín pochyb o tomto úžasném setkání ve dřímá doteď." [1]

David Sochor... a nebo ne?!?
Zdroj: [1]

[1] Oak, Brno. 7. května 2008. cit. [2008-05-07]