vzpomínka na zimu

12. 07. 2008

vzpomínka na zimu

Sice v posledních dnech zrovna nepadají teplotní rekordy, ale i tak sem se rozhod, že vás pěkně schladím.
Těsně před koncem roku, mě černoch poctil svojí klasickou neohlášenou random-návštěvou. Po pár gestech nenávisti sem se oblík do zimy a šel ven. Sotva sme ušli pár metrů, potkáváme Jířího jedoucího značně kolmo. Padlo pár slov a už zvoníme u Rodriga, bydlícího opodál. Tvoru, který vylez ze vstupních dveří se na obličeji rýsuje nadšení v podobě rodrigova defaultního úsměvu táhnoucího se od ucha k uchu, jež dává tušit kvalitní opici po včerejšku.
Když už sme se tak pěkně sešli a venku je tak příjemně, rozhodujem se protáhnout zlenivělá těla sešlá stářím (nečinností, disfunkcí a kouřením - černoch) v podobě menší procházky po okolí. Zprvu směřujeme ke squashi, protože Jíří si tam potřebuje něco vyřídít. Už nevim koho napadlo, že se vydáme na jezero - nicméně to byl dost dobrej nápad, takže předpokládám že mě.
Rád bych popsal, jak se brodíme pokolena ve sněhu, koulujem se, ničíme směšně vypadající sněhuláky před očima jejich mladých stvořitelů a procházíme krajinkou, jak vystřiženou z mrazíka. Bohužel sníh nikde a jediný čím se nám daří identifikovat roční období je polozamrzlý labe a zima jak v prdeli. Černoch se pokouší o nějaký fórky u Labe, smějem se mu. Přecházíme lávku, míjíme elektrárnu, přícházíme k jedničce.
S údivem zjišťujem, že jezero je kompleně zamrzlý. U břehu se povaluje pár ubožáků, hrajících hokej nebo bezpředmětně bruslících. Na zamrzlý povrch jezera vstupujou 4 vysokoškoláci připomínající elitu z nadace duha. Ano sme to my. Vydáváme se k ostrůvku za doprovodu prapodivných pádů, které bych rozhodně nepřipisoval na účet jen značkně kluzkému povrchu. Dokloužem se až k ostrůvku, kde kromě 2cm široký praskliny táhnoucí se napříč celého jezera, nalézáme také zamrzlý kámen. Nevim kdo měl ten imbecilní nápad (já teda rozhodně ne) stoupnout si ve 4ech lidech k tomu kameni a vyfotit se.
Pomineme-li docela slušnej tlak, kterej působí cca 330kg přes tak malou plochu jako je lidské chodidlo na tak malém místě, porušený povrch ledu polozamrzlým kamenem v něm už pomíjet asi nelze. Tak přesně tohle nám asi chtěla dát najevo prasklina, která se pod náma bleskurychle oběvila. S největším fearem a s černochovým ženským řevem v uších sme se radši zase pěkně rozestoupili. Tomu to ovšem evidentně bylo málo a jal se lámat zamrzlé stromy čouhající skrz led u ostrůvku. Tady mě opravdu mrzí, že sestřin foťák nemá tu schopnost zaznamenávat u videí i zvuk (= nemá mikrofon), protože po tom co černoch úspěšně tu větev ulomil, se přes celý jezero pod ledem ozvalo neuvěřitelný praskání ledu. Znělo to fakt neuvěřitělně přísně, jak z nějakýho traileru. Po pár vkusných poznámkách na jeho učet nás počastoval pár kusy ledu.
Postupem času sme se propracovali přes celou jedničku až ke dvojce. Díky spoustě težkých kamenů a cihel ležících opodál z težby sme si konečně na ledu mohli vybít své emoce. Jak uspokojující. V následující asi hodině se nám úspěšně daří demolovat led, neuvěřitělně si to užíváme. Jiří si po jedný černochově akci s megakamenem odnáší relikvii v podobě kusu ledu ze dvojky. Má s ní velké plány, jež nám bohudík odmítá sdělit. Ještě si vyběhnem na kopeček z vytěžených oblázků a už se vydáváme na zpáteční cetu, kterou si zpříjemňujem vynikajícím fotbálkem s oblázkem po ledu.
U zamrzlých konstrukcí z klouzaček nám černoch s Jiřím předvedou bezchybnou spanělou jízdu na ledě, která baví všechny v radiu 500 metrů. Odměnou jim kromě pár modřin je i nekončící smích mísící se s potleskem. Vyrážíme dom.

PS: Kromě fotek sem se rozhod sestříhat takový krátký videíčko, aby ste mohli i vy vychutnat tu skvělou pohodu z jezera. :P